Vstříc novému dobrodružství

Příspěvek sedmnáctý. Po dvou měsících opouštíme první komunitu a vydáváme se na severozápad, do vesnice zvané Jalcomulco, ve státě Veracruz. Zatím nevíme, co nás tam čeká. Ale jsme si jisti, že to bude opět skvělá zkušenost. Budeme přijati tamější organizací, Mujeres Productivas (Produktivní ženy), která se o nás postará. V čele této organizace stojí Imelda. Zatím ji známe pouze z emailů a jedné fotky, kterou nám nedávno poslala. Věříme, že naše spolupráce bude přínosná pro obě strany.

Autobus směřující do Veracruzu odjíždí z Chetumalu. Čekala nás dlouhá cesta přes noc (cca. 17 hodin). Celý den před odjezdem jsme strávili ve společnosti Noého a jeho rodiny. Byli jsme velmi unavení. Předchozí den jsem strávili loučením a balením našich krosen. S radostí jsme tedy uvítali možnost odpočinout si po dlouhé době v hamace. ;) Poobědvali jsme ve společnosti Noého maminky a dědečka. Navečer nás Noé odvezl na terminál. Zařadili jsme se do fronty na kontrolu zavazadel. Zdejší systém „zmáčkni tlačítko a uvidíme, jestli tě zkontrolujeme“ je docela adrenalinový. ;) Před námi stál pár, na který se štěstí otočilo zády. Rozsvítilo se jim červené světélko a museli vybalit zavazadla. My už jsme mohli být v klidu. Na nás vyšla opět barva zelená a tudíž jsme mohli směle pokračovat dál. Čekala nás další fronta, u předávání zavazadel. Poslední frontu jsme si vystáli k autobusu.

Koupili jsme si sedadla hned vpředu, jak nám poradili Linda s Rickem (mají mnoho zkušeností z cest po celém světě). Postupem času, jak se lidé trousí na záchod, se do zadní části autobusu line ne zrovna příjemný odér. Omezený prostor na nohy a absence síťových kapsiček na odkládání věci nám kompenzoval parádní výhled.

Po necelé hodině jízdy nás opustil jeden z řidičů. Zkrátka vystoupil a my odjeli. Říkali jsme si, že v průběhu cesty nastoupí asi jiný, který bude moct vystřídat řidiče za volantem. V Mexiku totiž autobusy nestaví u benzínek, ale přímo na terminálech (alespoň tedy společnost ADO), kde je možné si odskočit, koupit si nějaké občerstvení a posedět na čerstvém vzduchu. Většinou jsme měli tak 5-10 minut, což na protažení ztuhlého těla stačilo. ;)

I přes relativně vysokou rychlost jízdy (kde se prokázala zkušenost řidičů – museli se co chvíli vyhýbat velkým děrám na silnici) jsme měli zpoždění. Dostali jsme se do zácpy, ve které jsme strávili skoro 3 hodiny. U silnice totiž stojí buď vojáci, nebo policisté a kontrolují auta. Je to preventivní opatření proti pašování a nelegálnímu pohybu osob. Tehdy už autobus řídil jiný řidič. Byla to pro nás záhada. Vzhledem k tomu, že jsme byli s Filipem opravdu unaveni, téměř celou cestu jsme prospali (což se mi v autobuse moc často nestává). Většinou usnu jen na chvilku. Tady to bylo spíše naopak. Nicméně jsem vůbec nezaregistrovala, že bychom zastavili a nastoupil nový řidič. Až ráno jsme tu záhadu rozluštili. Došlo nám, že v autobuse existuje takový malinkatý prostor, kam si „náhradní“ řidič lehne a odpočívá, dokud na něj nepřijde řada.

Do Veracruzu jsme dorazili kolem jedné hodiny odpolední. Přivítalo nás relativně chladné počasí. Vyzvedli jsme si batohy a šli si koupit další jízdenku do Xalapy (hlavního města státu Veracruz). Čekala nás tedy ještě další jízda autobusem, tentokrát už pouze dvouhodinová.

V Xalapě se nám dostalo velmi milého přivítání. Vyzvedla nás Imelda se svojí „pravou rukou“ Monicou a synem Cristiánem. První otázka, kterou nám položili byla: „Kde máte děti?“. Zpočátku jsme opravdu neměli tušení, o čem to mluví. Nejprve jsem si myslela, že viděli nějakou fotku nás s dětmi v Bacalaru. Pak mě ale napadla ještě jedna fotka. Před odletem do Mexika jsme navštívili Filipovi přátelé, Lucku a Mejdžra, a vyfotili jsme se s jejich holčičkami. Imelda tu fotku viděla na facebooku a domnívala se, že to jsou naše děti a že s nimi přijedeme. :D Celou dobu, co pro nás sháněli ubytování, si lámali hlavu, kam uloží to miminko. Pokaždé, když jsme se s někým seznamovali, ptali se nás: „A co ty děti?“. Opravdu jsme se tomu museli smát.

V Jalcomulcu už na nás čekal don Martín a don Samuel. Nejprve jsme zajeli do našeho budoucího domova. Cabaňa o jedné místnosti se záchodem a sprchou na kopci nad vesnicí. Zatím pouze s postelí, ale se slibem, že cokoliv budeme potřebovat nám seže

nou. Poté jsme sjeli do vesnice na výbornou večeři, kterou pro nás připravila doňa Irma, manželka dona Martína.

Musím říct, že jsme jejich vřelosti byli velmi mile překvapeni. Ani se nám nesnilo o tom, že bychom mohli být přijati s „otevřenou náručí“ místních lidí.

---

www.united-vision.org