El Tajín, památka totonacké kultury a den na pláži
Mohlo by se zdát, že naše práce je jednoduchá. Odučit podle připraveného plánu jeden kurz denně nemůže být takový problém. Opak je ale pravdou. Po více než pěti měsících intenzivní práce na vylepšování metodiky, psaní článků, úpravě fotek a dalších činností, které tu denně děláme, jsme prostě unavení. A tak není divu, že o víkendech už spíše preferujeme odpočinek, než cestování po okolí. Počasí nám stejně v poslední době nijak zvlášť nepřálo.
video – průběh hodin v Papantle
Momentálně pobýváme v turisticky vyhlášeném městě, Papantle. Po počátečních bojích „o přežití“, se situace stabilizovala a z našich studentů se začali pomalu stávat naši přátelé, podobně jako v předchozích komunitách. Tohle je na práci dobrovolníka asi to nejlepší (alespoň podle mě). Lidé si tu naší práce váží a tak se k nám i chovají. Z Filipových hodin často slýchám smích a pokaždé, když se na chvilku zajdu do třídy podívat, všichni mě mile přivítají. Atmosféra je více než příjemná.
Po úvodním týdnu propagačních snah jsme se v doprovodu našich českých přátel (momentálně žijících v Mexico city, kteří nás do Papantly přijeli navštívit) vydali na nejbližší pláž. Místní autobusová doprava se od té v Coatepecu nijak zvlášť neliší. Plechové stroje jsou tu o něco menší a možná drncají o něco méně. Ale podobu nelze popřít. Do jednoho z těchto „minibusů“ jsme tedy nastoupili. Díky našim zkušenostem s dojížděním z Jalcomulca do Coatepecu jsme se pro jistotu usadili hned na první sedačku. Takzvaný „rafting bez vody“ (Filipovo vtipné označení stylu jízdy) nám postačil jednou jedinkrát. Po hodině a půl cesty členitou krajinou nás pan řidič vysadil přímo u pláže „Rancho playa“. Určitě znáte ten pocit, když se zhluboka nadechnete a cítíte slanou vlhkost ve vzduchu. Prvních pár nadechnutí nás nabilo pozitivní energií.
Ačkoliv počasí nebylo nijak zvlášť pěkné, vydali jsme se písčitou pláží podél břehu. Tížil nás hlad a proto jsme nejprve hledali nějakou restauraci. Na výběr ale moc nebylo. Pláž byla téměř úplně vylidněná a restaurace nikde na dohled. A tak jsme po pár metrech usedli pod palmovou střechou a čekali, co nám místní kuchařka nabídne. Žádné zázraky jsme nečekali. Na otevřeném ohni moc variací nepřipravíte. Mirek s Luckou, naši kamarádi, si vybrali rybu, kterou měla typicky oblečená babička ukrytou v chladícím boxu. My s Filipem a Zelmou jsme zvolili raději „enchiladas“ (tj. tortilly namočené v pálivé salse s fazolemi). Na provizorní kuchyň a jak v ní probíhala samotná příprava jídla, se můžete podívat sami:
video – příprava jídla na pláži „Rancho playa“
Když jsme konečně uspokojili (alespoň částečně) naše žaludky, položili jsme si otázku, zda okusíme vodu či ne. Nedostatek slunce a svěží vítr nás, děvčata, nepřesvědčily. Do plavek se tedy svlékli pouze chlapi. Mně bohatě stačilo projít se v moři jen tak bez bot.
Neděle pak patřila návštěvě vyhlášené totonacké památky, pyramidovému komplexu El Tajín (více o jeho historii v článku Filipa Šeny zde). Tentokrát nám Zelma zařídila odvoz autem. Ve smluvený čas jsme společně s Luckou a Mirkem vystoupali do parku na náměstí a čekali na naši „průvodkyni“. Její dvacetiminutové zpoždění nás nijak zvlášť nezaskočilo a tak jsme si krátili čas žonglováním.
Transport lidí v Mexiku nemá žádné limity (tedy tak to alespoň vypadá). Kolik se vás do auta vejde, tolik vás jede. A pokud nemáte prostor na sezení, nýbrž korbu, stačí na ni pohodit kus hadru, abyste se neušpinili, a můžete směle naskákat. S tím jsme se setkávali dost často. Narvaná korba nákladního auta lidmi není v Mexiku výjimkou. A my jsme si takový zážitek vyzkoušeli na vlastní kůži.
Regionu „Totonacapan“, který se rozprostírá v severní části státu Veracruz, vévodí nejen turisticky atraktivní pyramidy. Původní areál El Tajín zabíral pravděpodobně až deset kilometrů čtverečních. To, co se dochovalo dodnes (díky práci archeologů), zabírá ani ne polovinu. Práce na odkrývání dalších pyramid jsou však v plném proudu. Sotva dojdete k první z pyramid, dýchne na vás historie. Začnete přemýšlet, jak zde lidé žili a jak asi jejich život vypadal. Je to opravdu neuvěřitelná a nesmírně vzácná památka, která se právem pyšní titulem „Světové dědictví UNESCO.“
A co jsme ještě viděli? O tom až příště. :)
---
TEACH-LEARN-CREAT
Linda Neumayerová
Testy, diplomy a slzy dojetí, aneb velkolepé rozloučení s Mexikem
Příspěvek třicátý šestý. Pomalu ale jistě se pro naše studenty přiblížil den „D“. Jejich dvouměsíční snažení mělo být podrobeno zkoušce, že které doufejme většina vyjde jako vítězové. Psaní testů nikdy nebylo mou oblíbenou částí studia. Se všemi nervózními jsem tak plně soucítila. Ale upřímně, kdo se připravoval na každou hodinu, nemohlo ho v testu nic překvapit.
Linda Neumayerová
Kurzy angličtiny v Mexické Papantle
Příspěvek třicátý pátý. Na škole jsme se několikrát setkali s otázkou, zda-li je učitelství posláním. Kdoví, možná, že je, a proto jsme asi tady, a nyní téměř u konce. Spíš než posláním bych naši snahu nazvala touhou pomoci tam, kde je o to zájem. A v Papantle nám zatím všichni dokazují, že zájem opravdu mají.
Linda Neumayerová
Objevování historie a tradic Totonaků
Příspěvek třicátý čtvrtý. Život v cizí zemi není zrovna jednoduchý. Jste tisíce kilometrů od domova a rodiny a jediné, na co se můžete spolehnout jste vy sami, nebo člověk, se kterým cestujete. Zjistila jsem však, že pokud se vydáte za hranice jako dobrovolník, nejste na všechno úplně sami. Lidé, kterým pomáháte, vám to po troškách vrací.
Linda Neumayerová
Nelehký začátek konce.
Příspěvek třicátý druhý. Úvodní týden plný propagačních snah v poslední komunitě, Papantle, byl za námi. Měli jsme víkend na to se zregenerovat a v pondělí nás čekal den „D“. Kolik asi přijde studentů? V pátek odpoledne jsme si věřili, „Určitě jich bude dost.“ V neděli večer už jsme na vše nahlíželi trochu nijak. Po dvou dnech odpočinku nám přišlo, že na naše pozvání již všichni dávno zapomněli a přijde jen hrstka odvážných.
Linda Neumayerová
Otevíráme poslední komunitu, Papantlu
Příspěvek třicátý první. První noc v nové komunitě nebyla zrovna ideální. Příliš měkká postel propadající se uprostřed a hluk doléhající ze silnice pod námi nám spánku příliš nedopřály. Lehce otupělí jsme se oblékli a sešli dolů, kde už na nás čekaly Abi a Imelda. Další den zařizování byl před námi.
Další články autora |
Tři roky vězení. Soud Ferimu potvrdil trest za znásilnění, odvolání zamítl
Městský soud v Praze potvrdil tříletý trest bývalému poslanci Dominiku Ferimu. Za znásilnění a...
Moderní lichváři připravují o bydlení dlužníky i jejich příbuzné. Trik je snadný
Premium Potřebujete rychle peníze, pár set tisíc korun a ta nabídka zní lákavě: do 24 hodin máte peníze na...
Takhle se mě dotýkal jen gynekolog. Fanynky PSG si stěžují na obtěžování
Mnoho žen si po úterním fotbalovém utkání mezi PSG a Barcelonou postěžovalo na obtěžování ze strany...
Školu neznaly, myly se v potoce. Živořící děti v Hluboké vysvobodili až strážníci
Otřesný případ odhalili strážníci z Hluboké nad Vltavou na Českobudějovicku. Při jedné z kontrol...
Prezident Petr Pavel se zranil v obličeji při střelbě ve zbrojovce
Prezident Petr Pavel se při střelbě na střelnici v uherskobrodské České zbrojovce, kam zavítal...
Nejednáme. Na obzoru je stávka soudních pracovníků, požadují vyšší platy
Premium Odvádějí vysoce odbornou práci, musejí skládat speciální zkoušky, někdy sami vypracovávají drobná...
Pokroková nenávist k Židům. Jak se z univerzit v USA staly filiálky Hamásu
Premium Na elitních amerických univerzitách vyhánějí Židy takovým stylem, že to tam vypadá jako v Německu...
Karafiátovou revoluci zažehla jediná píseň. Portugalsko vyvedla z diktatury
Málokterá revoluce je spojena s písní a květinou, jako se to stalo té portugalské. Před 50 lety se...
Chtěl se odpálit během olympiády v Paříži. Ve Francii zatkli 16letého hocha
Kriminalisté ve Francii v úterý zadrželi 16letého mladíka francouzské národnosti, který na...
Rodinný dům Semily č.p. 775
Na Vinici, Semily
3 000 000 Kč
- Počet článků 36
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 971x